„Lenku jsem vzal do svého týmu proto, že můžeme z archeologie, která se leckdy interpretacemi pohybuje až na hraně mýtů a legend, exaktním způsobem vytěžit skutečnou realitu,“ poznamenává její mentor Jaroslav Brůžek. „Protože když na starém sídlišti najdete nějakou kost, neznamená to, že právě tohle zvíře skutečně snědli. My potřebujeme o způsobu jejich života vědět mnohem víc. Archeologie nám poskytuje důležité kvalitativní informace. Kvantitu doplňujeme my,“ vysvětluje.
Jejich zajímavá práce leckteré zažité představy a informace vyvrací, posouvá nebo staví do nového světla. „Například archeologické prameny uvádějí, že proso bylo pro naše předky takříkajíc luxusní potravina. Analýzy lidských kostí pomocí izotopů ale ukázaly, že proso bylo v jídelníčku zastoupeno poměrně často,“ uvádí Jaroslav Brůžek konkrétní příklad.
Ze starých kostí lze díky izotopové metodě vyčíst třeba i to, zda člověk konzumoval maso nebo byl vegetarián. Prozradí ho stopy dusíku. „Zatím ale nepoznáme, z jakého konkrétního masa pochází. K tomu už potřebujeme vědět, zda se v jeho okolí našly kosti hovězího či skopového dobytka nebo třeba zvěřiny,“ říká Lenka Kovačiková.
„Dříve jsme my, antropologové, byli odkázáni jen na data jako, zda lidé byli dobře rostlí a zda měli obroušené zuby. Z ničeho jiného jsme jejich jídelníček popisovat nedokázali. Dnes je výzkum komplexnější,“ pochvaluje si Jaroslav Brůžek.
Díky tomu může například Lenka Kovačiková hledat odpověď na otázku, zda už před pěti a půl tisíci lety naši předkové pili mléko nebo ho jinak využívali ve své kuchyni. „Ví se, že se domestikovaná zvířata, skot, prasata i ovce, zabíjela pro maso. O jejich sekundárním využití se toho ale dosud mnoho nevědělo,“ vysvětluje. A dodává, že ze zubů nalezených zvířat dokáže odečíst, jak staré poražené kusy byly. Byla to mláďata? Jaký byl podíl dospělců, kteří mohli dávat mléko? „Ukazuje se, že počátky mlékařství spadají až do dob neolitu, tedy oněch pět a půl tisíce let zpátky,“ uzavírá vyprávění o jedné své již ukončené práci. A hned se rozpovídá o tom, na čem pracuje nyní. „Zabýváme se raně středověkým nalezištěm v Mikulčicích a vybíráme vhodný materiál pro izotopovou analýzu. Pro mne je třeba zajímavá otázka, jestli ono zmiňované proso nesloužilo také jako krmivo pro zvířata,“ říká a její mentor její domněnku podporuje faktem, že v dobách raného středověku bylo v Čechách prokazatelně teplejší klima, takže jižním plodinám, jako je právě proso, se tu dařilo velmi dobře.
Izotopová analýza kostí je vlastně taková stopovačka. Lenka Kovačiková kráčí po historických stopách vzešlých z teorií a hypotéz a některé potvrzuje, jiné vyvrací. Pořád to má ale svým způsobem jednodušší, než to budou mít za pár století její nástupci. Pracuje totiž s ostatky lidí a zvířat, kteří žili prakticky stále na jednom místě a nekonzumovali nic takzvaně z dovozu. „Naše dnešní společnost je už příliš globalizovaná. Potraviny putují křížem krážem přes celou planetu a informace o místě svého původu, které v sobě nesou, pak ukládají do nás. Stejně tak cestujeme i my a necháváme na sebe působit cizí kraje, jejich jídlo nebo třeba geologické podloží. Budoucí osteoarcheologové to budou mít pěkně těžké. Jak poznají, odkud kdo z nás doopravdy byl?“ krčí rameny na závěr.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který je spolufinancován EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>„Binlong byl na doktorandském studiu v Holandsku a já jsem byl oponentem jeho práce,“ vzpomíná profesor Ryjáček na seznámení s čínským studentem. Když se následně objevila příležitost postdoktorandské pozice v Plzni, vybral si Zdeněk Ryjáček právě Binlonga Li. Oblastí jejich společné práce je základní výzkum v oblasti diskrétní matematiky.
„To ovšem neobnáší žádné hrátky s čísly. Správný matematik neumí počítat. Pro mne jsou čísla tragédie,“ ohrazuje se profesor Ryjáček se smíchem. V praxi je jejich práce využitelná třeba při budování a optimalizaci různých sítí. „Jde například o logistiku, rozvoz zboží nebo budování sítí vysílačů. Nebo práce se servery,“ vysvětluje Binlong Li.
Tuhle specifickou oblast matematiky má rád právě proto, že se tu pracuje s grafy, že se tu po výsledku pátrá doslova bod po bodu. „Nemám moc rád matematiku, kde se počítá. Analytické metody, to není nic pro mne,“ směje se mladý Číňan, který si ovšem tenhle předmět oblíbil už jako malý kluk. Dnes prý jeho knihovničku tvoří výhradně knížky o matematice, žádné romány, básně nebo povídky. „Jen ještě pár knih s křesťanskou tematikou, o věcech, nad nimiž přemýšlím,“ říká.
„Laici řadí matematiku do technických disciplín, ale to je špatně. Matematika je přírodní věda a ze všech přírodních věd je nejabstraktnější. Stejně jako mezi společenskými vědami je nejabstraktnější vědou filozofie. Ale toto rozložení vědních disciplín neleží na přímce, nýbrž na kružnici, takže matematika a filosofie nejsou na protipólech, ale jsou ve
skutečnosti nejbližšími sousedy,“ dodává Zdeněk Ryjáček.
Binlog Li žije v Evropě už několik let. Na kulturní a jiné rozdíly si pomalu zvyká. „Zatím nevím, jestli se po skončení své práce na Západočeské univerzitě vrátím domů. V Plzni a v Česku vůbec se mi líbí. Dost možná, že tady zůstanu,“ přemítá usměvavý drobný muž, který pochází z města, v němž žije skoro tolik obyvatel, jako v polovině České republiky a jehož historie sahá tři tisíce let zpátky.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>„Nejde o 3D mapy, to v žádném případě,“ zdůrazňuje. „Jedná se výhradně o data, která vlastně běžný člověk neuvidí. Ten uvidí až výsledek – třeba navigaci,“ rozplétá Otakar Čerba zamotanou nit své práce. Aby to ale nebylo zas tak jednoduché, vzápětí zdůrazní, že jeho prací není ani vytváření algoritmů. Vypadá to jako detektivka s hledáním pěkně rafinovaného pachatele. Co tedy Otakar Čerba dělá?
„Prostorová data znamenají, že se snažím převést do počítače třeba nějaký kus krajiny nebo informace o řece, silnici, městě. Vezměme si třeba tu řeku: já do svých dat ukládám, jak je hluboká, široká, jaký má průtok a podobně. A hlavně: co je to vlastně řeka?“ objasňuje. Začínáme být pachateli na stopě. Otakar Čerba vysvětluje počítačům v jejich jazyce, jak poznají, že ta která čára a k ní kupa čísel označují vodní tok lidskou populací nazývaný řeka. Aby si to třeba nepletl se silnicí.
„Je ovšem třeba také sjednotit, co si my lidé představujeme pod pojmem řeka. Studentům ukazuji jako příklad výstup z jedné práce, kdy se mapovaly řeky kolem Bodamského jezera. Na jeho březích leží tři státy, přičemž Německo tu zastupují hned dvě spolkové země – a každý stát si pod pojmem řeka představuje něco trochu jiného. Takže tu třeba teče řeka ze Švýcarska do Rakouska; ve Švýcarsku je, v Rakousku mizí. Prostě proto, že podle švýcarské definice je řekou vodní tok od deseti metrů šířky, ale podle rakouské až od patnácti,“ líčí Otakar Čerba úskalí své práce. Vypadá to jako hra se slovíčky, ale není to taková legrace. Konkrétně v případě řek – neřek jde třeba o povodňové plány. Protože přírodě je upřímně jedno, jak si člověk ve své nadřazenosti ten který tok pojmenoval. Parádně rozvodnit dokáže i ten nejnevinnější potůček.
Oborem práce Otakara Čerby je geomatika. Ovšem práce s daty je jen jednou částí obsáhlého problému. Je jasné, že by tady měli přijít ke slovu i odborníci na slova, lingvisté. „Potřebovali bychom mezinárodně ujednotit používaná slova a jejich význam. V případě řek bychom potřebovali přizvat i hydrology, protože ti o řekách vědí nejvíc. Ale i jejich pohled na řeku se liší nejen podle státu, odkud pocházejí, ale i podle školy, kterou vystudovali,“ pokyvuje vědec hlavou a jeho zprvu obtížně pochopitelná práce dostává jiný rozměr záhadnosti. Říká se, že příčinou nedorozumění jsou slova. Z vyprávění Otakara Čerby je nad slunce jasnější, že je to pravda.
Řeky jsou jen jedním reprezentantem obsáhlé množiny záludností, jimiž se tento vědec ze Západočeské univerzity zabývá. Úplně stejné hrátky se slovy ho čekají v případě různých luk, lesíků, remízků, vesnic, osad nebo kopců. „Zkrátka vždy musím tu danou realitu co nejpodrobněji popsat, aby jakýkoli další uživatel dokázal pochopit, že když na ni vztáhne třeba hodnotící kritéria Eurostatu, bude se to jmenovat tak a tak, pokud to bude hodnotit podle předpisů kraje, bude se tomu říkat jinak a pokud to vezme třeba podle regulí myslivců, bude to mít zase jiné pojmenování – a přitom to pořád bude jedna louka nebo jeden kus křoví,“ říká.
Problematika začíná být jasná. Ale jak tuhle lidskou zašmodrchaninu vysvětlit počítači, který si se slovíčky nehraje? „Musím každou věc popsat co nejvíce logickými podmínkami. A dát si pozor na výjimečné situace. Například systémy vyvíjené v Evropě vůbec nepočítají s pouštěmi, protože tady pouště nejsou. Nebo mohu stanovit podmínku, že kříží-li se silnice s vodním tokem, je na ní most. Jenže pak přijedu do Darové a tady je přívoz,“ líčí záludnosti převodu světa lidí do exaktní řeči počítačů. S tím vším musí Otakar Čerba ve své práci počítat. Muž, který se ke své profesi dostal díky lásce k mapám, matematice a počítačům, musí mít na paměti i lidskou řeč a rozdíly mezi národy. Na některou práci je zkrátka jedna profese málo.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>Do Plzně ji přivedla postdoktorandská práce v rámci projektu NEXLIZ. Konkrétně jde o takzvané grafové barvení. „Představte si vysílače mobilních operátorů v krajině. Pokud na sebe vidí, musejí vysílat na různých frekvencích, aby se nerušily. Vysílače, které nejsou v přímém dohledu, mohou pracovat na frekvencích stejných. A mým úkolem je zjišťovat nejmenší nutný počet frekvencí pro danou síť,“ objasňuje svoji práci. Je zřejmé, že tohle se nejlíp zjistí tak, že si to prostě namalujete. Žádné složité rovnice, žádné derivace, integrály, odmocniny a komplexní čísla. Martina Mockovčiaková pracuje v týmu profesora Zdeňka Ryjáčka, který dokonce se smíchem tvrdí, že žádný správný matematik neumí počítat. Jedině tohle je prý ta pravá a čistá matematika.
„Diskrétní matematiku jsem objevila během studia na vysoké škole. Měla jsem nějaké semináře a kursy a zaujalo mě to, takže jsem se přihlásila na další lekce, kde jsem se postupně dostala k teorii grafů. Studovala jsem matematiku a chemii a můj profesor, který nás měl na volitelný předmět diskrétní matematika, přišel s nápadem na téma, které právě matematiku a chemii propojovalo. Hledal někoho, kdo studuje matematiku a chemii, a proto oslovil mne,“ vzpomíná sympatická dlouhovláska na své první kroky po cestě diskrétní matematiky a teorie grafů. Ačkoli měla matematiku ráda už jako malá, nebyl tenhle směr jejího života úplně jasný vždycky. „Rozhodovala jsem se mezi matematikou a uměleckou školou, malováním. Nejdřív vyhrálo gymnázium, podruhé studium matematiky. A teď mám malování a matematiku dohromady,“ směje se.
Martina Mockovčiaková je v Plzni zatím krátce, ale je nadšená a spokojená. „Toužila jsem jít do Čech, protože můj starší bratr sem také odešel. Budu-li mít možnost, ráda tu zůstanu. Pravda, rodiče jsou smutní, že jsme oba odešli, ale jezdí za námi,“ říká na konec.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>„Tohle zpracovávám pro zámek Kozel,“ představuje to, co je vidět na monitoru počítače. Vidíme celý zámecký areál, postupně se budovy přibližují, míjíme stromy a ocitáme se u hlavního objektu. „Na každý strom si můžete kliknout a dozvíte se, co je to za strom, jak je starý, jakým způsobem byl ošetřen a podobně. A u budov to bude podobné,“ vysvětluje Karel Jedlička dál. Jeho cílem je vytvořit program, v němž budou kasteláni moci jednoduše shromažďovat informace o údržbě, rekonstrukcích či opravách jednotlivých částí hradů a zámků, stejně jako informace o mobiliáři.
„Památkový ústav má svou evidenci v podobě klasických plánů a map. Kastelán ze zámku Kozel je velký průkopník a přišel s myšlenkou na evidenci ve trojrozměrné podobě,“ přibližuje Karel Jedlička zrod celé myšlenky. „Ta umožní i jasnou představu o velikosti předmětů, které v té které místnosti jsou a zároveň jejich jednoznačnou lokalizaci. Tím budou kasteláni moci plnit svá dvě základní a protichůdná poslání: kulturní dědictví chránit a zároveň zpřístupňovat,“ dodává mladý vědec. Systém totiž kromě prosté evidence nabízí i možnost napojení na bezpečnostní a požární čidla nebo sledování vlhkosti a teploty.
Zámek Kozel ovšem není jediným objektem, na nějž Karel Jedlička zaměřuje svoji pozornost. Podílel se také na zpracování 3D modelu památníku Terezín. Ten bude k dispozici návštěvníkům na dotykovém informačním kiosku v Terezíně. „Takhle mohu přijít k libovolnému objektu, kliknu na něj a ve třech jazycích dostanu informaci o jeho historii, případně i o zajímavých osobnostech, které tu za války žily,“ předvádí na svém počítači.
S moderním oborem zvaným geomatika začínal Karel Jedlička na Západočeské univerzitě jako jeden z prvních v polovině devadesátých let. „Když jsem dokončil magisterské studium, pokračoval jsem v doktorském oboru na jiných pracovištích – a pak jsem se vrátil do Plzně,“ říká a dodává, že teď nejen vyjíždí na různé stáže do zahraničí, ale také zve zahraniční odborníky do Čech. Začátkem října pořádá konferenci Geomatika v projektech, na níž si mohou všichni vyměňovat zkušenosti a posouvat tenhle atraktivní obor stále vpřed. Mimochodem: místem konání této konference není nic jiného než zámek Kozel.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
]]>