Jiří Kout: Jak se loví choroše?

Co musí člověk udělat proto, aby pro svět objevil a popsal nějaký vzácný, dosud neznámý druh houby? Rozhodně neuškodí, pokud nejdřív začnete s biologií. Třeba jako doktor Jiří Kout, ornitolog, který se stal mykologem a jedním z nejvýraznějších českých odborníků na houby nepříliš populární: na choroše.

Pokud chcete najít nový choroš, musíte nejdřív perfektně znát všechny „běžné“ druhy. Spousta objevů nových hub se provádí v laboratořích, kdy teprve pod mikroskopem zjistíte, že houba, kterou jste našli, není tak úplně obyčejná. Zároveň musíte mít vědu tak trochu „v oku“; než totiž houbu pod mikroskop dostanete, musíte si pro ni do lesa dojít – a tam se i vědec vydává většinou bez mikroskopu.

Když je výzkum na houby…

Někdy ani mikroskop nepomůže a na řadu musí přijít metoda, kterou bychom čekali spíše v kriminalistice: analýza DNA. „Stalo se mi, že jsem našel jeden choroš, který se vůbec nedal zařadit podle určovacího klíče. V určitých detailech zkrátka vypadal úplně jinak než ostatní“, vysvětluje doktor Kout a popisuje objev, který se rozhodně nestává denně: „Poslal jsem tedy houbu do laboratoře na Jihočeské univerzitě, aby zmapovali její DNA. Nakonec se ukázalo, že je to americký druh choroše“, dodává západočeský mykolog.

Doktoru Koutovi můžeme k nečekanému objevu blahopřát, tím ale příběh nekončí. Nabízí se otázka: jak se americká houba dostala na Plzeňsko? Teorií je mnoho. Její spory k nám mohly zanést vzdušné proudy. Nebo se sem dostaly na křídlech ptáků. A třeba není vůbec „americká“, třeba tu byla vždycky, už od doby Pangey, jenom jí zkrátka všichni až dosud přehlíželi… Tato hypotéza je ovšem značně divoká.

„Podívejte, stalo se, že v krabici od banánů k nám do Čech přijela i tropická žába. Nebo třeba pavouci. Tak proč by se sem nedostala lehká spora z houby, třeba na kalhotách někoho, kdo si v Americe zašel do lesa a ve stejném oblečení se pak prošel po českých luzích a hájích?“ glosuje doktor Kout mykologickou záhadu.

Přes bažinu ke slávě

Možná byste čekali, že když někdo najde v Čechách americkou houbu, stane se z něj vědecká celebrita. Stejný choroš ovšem objevili jiní mykologové již dříve ve Francii, a protože o něm vydali zprávu jako první, plzeňský „americký“ choroš už nikoho moc nezajímal. Není ovšem třeba zoufat: „Je vlastně snazší objevit novou houbu než třeba novou květinu. A objevit nový mikroskopický organismus je ještě lehčí“, usmívá se doktor Kout a skromně poznamenává, že jeho akademická kariéra rozhodně nestojí na jednom americkém choroši: sám už totiž našel několik druhů hub, které před ním neobjevil nikdo jiný …

Kde? Tak třeba v přírodní rezervaci Petrovka. Tady na vrbových větvičkách hojně roste povlaková houba, mající na sobě specifický druh choroše. „Právě na lučinách, v desetiletí nekácených lesích, kde mají houby čas existovat, máte šanci udělat nový objev. Bažinatá Petrovka je na to ideální“, prozrazuje doktor Kout své mykologické „loviště“ a podotýká, že průměrný český les, který je kácen každých zhruba 50 let, neskýtá mnoho možnosti k objevům dosud nepopsaných organismů.

Co růží zváno jest…

„Novou houbu mohu pojmenovat třeba podle svého mentora, docenta Mergla, díky němuž jsem se dostal do projektu EXLIZ umožňujícího mé mykologické výzkumy“, žertuje doktor Kout. Jak by se tedy houba jmenovala? „Například Muchomůrka merglensis“, odpovídá doktor Kout s úsměvem a dodává, že by šlo pouze o druhový název. Ten rodový se totiž zpravidla nevytváří, je totiž možné najít nový druh houby, ale celý nový rod… to je minimálně v českých podmínkách prakticky utopie.

Najít nový rod hub je ještě těžší, než najít v České republice novou generaci profesionálních mykologů: a to je i těch současných, na rozdíl třeba od botaniků, poměrně málo. Češi jsou sice národem houbařů, skutečných mykologů je však u nás v republice jen pár desítek. Zpravidla je najdeme ve specializovaných mykologických pracovištích zejména na univerzitách v Plzni, Praze nebo v Českých Budějovicích.

Budoucí čeští přírodovědci se tedy nemusí bát, že by se mykologií neuživili. To ovšem nic nemění na tom, že samotné choroše se příliš jíst nedají: „I to jsem zkoušel. Jsou tuhé, chutnají trochu jako dřevo. Navíc u nás rostou dva jedovaté druhy.  Zkoušel jsem kousat do březovníku, ale byl pro mě kyselý“, komentuje doktor Kout s tím, že je přece jen lepší zakousnout se do hříbku. I když vaše srdce patří úplně jiné houbě.

Bez n‡zvu-1Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *