Psal se rok 1927 a svět v úžasu, obdivu a ohromení sledoval let Charlese Lindbergha přes Atlantik. Na jednomotorovém stroji Spirit of St. Louis sám přeletěl z New Yorku do Paříže. Trvalo mu to 33,5 hodiny a jeho jediným navigačním přístrojem byly hodinky pro piloty.
„Jeho výkon obdivuji. Je neuvěřitelné, že skoro před sto lety dokázali lidé zkonstruovat zařízení, s nímž přeletěli půl světa bez jakéhokoli družicového signálu a našich sofistikovaných senzorů. Dnes jsou na to obrovské továrny, které zaměstnávají stovky a tisíce lidí, tehdy si to vyrobil člověk doslova na koleni,“ přemítá uznale Jindřich Duník, postdoktorand Západočeské univerzity, který se v rámci projektu EXLIZ zabývá metodami odhadu stavu a identifikace systémů. V praxi třeba GPS navigací pro letadla.
„Ve skutečnosti navigace, tedy ta krabička, kterou máme v autě, měří něco úplně jiného, než po ní chceme. Ona ví, jak daleko jsme od satelitu ve vesmíru. Ale to nás zrovna nezajímá, my chceme vědět, kudy se dostaneme třeba do Dobrovského ulice v Plzni,“ rozkrývá tajemství moderních technologií. Jeho prací je vysvětlit jim, jak tyto pro normálního smrtelníka nedůležité informace převést na ty důležité. To znamená, že vytváří různé algoritmy a rovnice. „Přes ně jsme schopni ze vstupních veličin, které nás vlastně nezajímají, získat veličiny, o které nám jde,“ shrnuje.
Jindřich Duník absolvoval na katedře kybernetiky fakulty aplikovaných věd magisterské a doktorské studium. Poté několik let pracoval ve firmě, která je největším výrobcem leteckých navigačních systémů. „Právě metody identifikace a filtrace, jimiž se zabývám, jsou jádrem všech navigačních systémů – ať už v autech, letadlech nebo kdekoli jinde,“ poznamenává.
I při práci ve firmě se Jindřich Duník podílel spíše na výzkumu a vývoji. Přesto považuje tuto část svého profesního života za velice přínosnou. „Je to něco docela jiného než čistě akademické prostředí. Kontakt s praxí je neocenitelný, protože člověk zjistí, že v realitě nejsou věci tak ideální a bezproblémové, jak bychom si přáli,“ přemítá.
Po pár letech v praxi se Jindřich Duník vrátil. Na univerzitní půdu a do rodné Plzně. „Já i manželka máme v tomhle kraji rodinu. Zároveň jsem chtěl pokračovat dál jednak v teoretickém rozvoji metod, ale i ve spolupráci s mým bývalým zaměstnavatelem. Snažím se algoritmy zdokonalovat a vylepšovat tak, aby se prakticky nikdy nemohlo stát, že v praxi selžou,“ říká vědec, kterého jeho práce přivedla i k zájmu o letadla. Zajímá ho letecká technika, současné letouny a jejich vybavení. „Protože přístroje nemohou být v letadle naskládány nahodile, musejí splňovat různé požadavky, třeba i ohledně své vlastní hmotnosti nebo rozměrů. A to všechno musím mít při tvorbě algoritmů taky na paměti. Musím přemýšlet, do jakého letadla nebo pro jaké účely je to, na čem pracuji, určené,“ uzavírá Jindřich Duník povídání o své práci.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář