Jako kluk chtěl být Pavel Kůs kosmonautem nebo popelářem. Dnes je postdoktorandem na Západočeské univerzitě, kde na fakultě aplikovaných věd pracuje v programu EXLIZ pod vedením profesora Ivo Doležela. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jeho práce směřuje ke kosmickým výpočtům, ale převedena do praxe nemá daleko ani k popelaření.
„Vyvíjíme metody pro řešení parciálních diferenciálních rovnic. Ty umějí popsat třeba proudění nebo magnetické pole,“ říká veskrze teoreticky. Pak se však zastaví před velkou skříní s průhlednými stěnami a dvěma stříbřitými plechy uvnitř. Zvenčí do ní vede kus odpadní roury, červená hadice a starý fén. Něco mezi výrobkem šíleného kutila a rekvizitami Davida Copperfielda. „To je separátor plastových částic, který dokáže roztřídit plasty podle druhů,“ vysvětluje Pavel Kůs. Na začátku téhle cesty jsou právě parciální diferenciální rovnice a počítačový program, na jehož vývoji pracuje.
Směs různých plastů, třeba jen PET lahví a jejich víček, se jemně rozemele a směs se fouká dovnitř. Dva plechy uvnitř nejsou nic jiného než dvě elektrody, které drobné částečky nabíjejí elektrickým nábojem a vychylují je buď doprava, nebo doleva. A tam, dole, už na ně čekají velké kapsy, kam padají. Prostřední je určená odpadu, tedy tomu, co není nabité, co nejsou ani částice A, ani částice B. Jde o takzvané jednostupňové zařízení. Není však problém sestavit zařízení složitější, které dokáže takhle vytřídit více druhů plastů. Z každého koše půjdou částečky dál, znovu se nechají odklonit a znovu spadnou napravo nebo nalevo a tak dále.
„Plasty mají obecně tu vlastnost, že je lze nabít elektrickým nábojem – někdy je větší, někdy menší. A podle toho, jak je náboj velký, se tyhle částečky při průletu elektrickým polem vychylují na jednu či druhou stranu. Dole je pak několik sběrných nádob. Částečka z plastu, řekněme typu A, dopadne doleva a částečka z plastu typu B doprava,“ vysvětluje mentor Ivo Doležel.
Tak, jako lidstvo prošlo během svého vývoje dobou kamennou, bronzovou nebo železnou, dá se klidně říct, že dnes žijeme v době plastové. Na rozdíl od kamene, bronzu či železa, což jsou materiály přírodní, je plast natolik přírodě cizí, že je vlastně nezničitelný. A proto je práce Pavla Kůse a Ivo Doležela tak důležitá. „Jediná cesta, jak civilizaci uchránit před úplným zavalením plastovým odpadem, je nevyrábět plasty nové, ale recyklovat použité. Ovšem pro recyklaci je nezbytná poměrně vysoká čistota, aby se třeba nemíchaly PET lahve a jejich víčka,“ dodává Ivo Doležel.
Třídění plastů pomocí elektrického náboje ale není vynálezem plzeňských vědců. Ti jen známý nápad rozvíjejí a vylepšují. „Pomocí výpočtů elektrického pole se snažíme optimalizovat tvar separátoru, aby fungoval co nejlépe,“ objasňuje svůj podíl Pavel Kůs. Jeho prací je řešení obecných rovnic, které následně upravuje pro praktické úkoly. „Baví mě chodit do laboratoře a vidět, jak tyhle rovnice vypadají v praxi. Ze školy člověk ví, k čemu se ta která rovnice dá využít, ale k praktické aplikaci jsme se nedostali. Tady se mi to podařilo a moc se mi to líbí. Vlastně když srovnám všechna svá dosavadní působiště, tady se mi líbí nejvíc. A to jsem byl i na stáži v Americe,“ uzavírá postdoktorand s úsměvem.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář