Šumava patří mezi nejkrásnější kouty naší země. Jak ale vypadala dříve? Udržela si třeba zdejší ledovcová jezera svou minulou botanickou pestrost, nebo do té současné musela teprve „dorůst“? Na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni působí mladá doktorka, která odpověď zná: Klára Vočadlová se, mimo jiné, zabývá tím, jak vypadala Šumava v poslední době ledové…
Pleistocén: tajemně znějící název, který si všichni vybavíme z učebnic zeměpisu. Co se pod ním ale skrývá? Starší období čtvrtohor, které začalo někdy před 2,6 miliony lety, bylo charakteristické střídáním dob ledových. Byla to doba, kdy svět začali postupně opouštět mamuti a šavlozubí tygři a naopak se stále více objevoval člověk moderního typu, Homo sapiens sapiens. Jak však měla tvář konkrétní krajina? Co na ní rostlo a co zde lidé začali pěstovat?
Odborníků na to, jak vypadlo horské zalednění na území České republiky, je u nás asi tak pět, možná šest… Výzkum se v podstatě omezuje na dvě univerzitní pracoviště: na Přírodovědeckou fakultu UK a na Pedagogickou fakultu ZČU. Zatímco „Pražané“ jezdí zkoumat především ledovou minulost Krkonoš, plzeňští odborníci cílí na blízkou Šumavu. Jedním z nich je i Klára Vočadlová: „Nejsme samozřejmě první, kdo tématem zaledněné Šumavy zabývá, ale máme technologie jako nikdo před námi“, podotýká mladá doktorka a vysvětluje, jak vlastně výzkum jí a jejího kolegy doc. Pavla Mentlíka probíhá:
„Geomorfolog, fyzický geograf, nebo zkrátka přírodovědec, nesedí jen v laboratoři. Děláme terénní práci“, zapáleně vysvětluje doktorka Vočadlová a popisuje své mnohaleté cesty za minulostí šumavských jezer: „Nejdříve pomocí GPS zmapujeme reliéf a podle tvaru a jeho dalších vlastností zkoumáme jeho původ. Pak odebíráme vzorky, a to pomocí speciálních vrtáků až z několikametrové hloubky.“, dodává. Co ale dělají přírodovědci s vysokým sloupem hlíny, kamení a písku?
Rozeberou jej. Vědci dnes již dokážou relativně přesně datovat každý centimetr půdy a podle toho, co v ní najdou, umí určit, co v dané době rostlo, kvetlo, nebo co poblíž pěstovali lidé. „Z jednoho vrtu tak může vzniknout plno disertací“ usmívá se Klára Vočadlová a vysvětluje, že odborné analýzy se provádí na řadě pracovišť po celé republice nebo i v zahraničí.
Nástrojů, jak nahlédnout do dávné minulosti, je celá řada: tak třeba makrozbytková analýza, která rozebírá zbytky nalezených listů, kořínků či pupenů, dokáže podrobně určit, jaké v blízkosti vrtu rostly květiny a stromy. Pylová analýza dokáže totéž, ale z jiného úhlu: „Pokud najdeme stopy obilovin, neznamená to, že obilné políčko stálo přímo u Černého jezera na Šumavě“, vysvětluje doktorka Vočadlová: „Pyly se samozřejmě šíří na velkou vzdálenost, a tak můžeme poznat hlavně to, zda, případně kdy, začala být tato krajina člověkem obhospodařována“, dodává Klára Vočadlová.
A o jaké době se to vlastně bavíme? Plzeňští přírodovědci se snaží poznat a popsat vývoj šumavské krajiny za posledních zhruba 17 000 let… To je v geologické historii Země sice krátká doba, ale že se během ní Šumava změnila více než jen trochu, je skutečně jisté: „Pokud chcete vidět, jak asi vypadala Šumava před 17 000 lety, udělejte si výlet do severního Norska“, doporučuje Klára Vočadlová s vysvětlením, že právě Skandinávie či Špicberky, které měla mladá doktorka možnost poznat, má dnes stejné klima, jako měla Šumava tehdy: „To, co v Čechách zkoumám z fosilních záznamů, je tam možné vidět naživo“, vysvětluje badatelka.
V práci Kláry Vočadlové se tak jasně ukazuje, že věda nezná hranice. Stejně, jako se výzkum Šumavy nedá omezit „jen“ na slavná jezera, jako je Černé, Čertovo či Laka a je třeba zohlednit i její bavorskou část, musí mít vědci neustále na zřeteli i větší přesahy. Pylové spektrum současné Sibiře a Šumavy před 15 000 lety je podobné, můžeme se tedy i z daleké Sibiře poučit, jak to asi dříve vypadalo v okolí dnes turisty obléhaného Špičáku. Musíme rovněž brát v potaz i srovnání s Alpami či se severním Polskem, protože tyto oblasti se vyvíjely podobně.
„Na přírodních vědách mě fascinuje právě ta jejich propojenost, exaktnost, zákonitosti“, říká Klára Vočadlová a nabízí nám k zamyšlení zajímavou analogii: „Naše výzkumy vytváří obraz toho, jak Země vypadala dříve. Stejně, jako se historici učí z minulosti, tak i z přírodních věd se můžeme poučit. Třeba změny klimatu probíhají v cyklech a sledováním minulosti můžeme vcelku dobře predikovat to, co naši planetu čeká do budoucna…“
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář