Pole plná solárních panelů. Střechy obtěžkané černými zrcadly. Energie ze slunce není zadarmo. Platíme za ni daň estetickou. Když ale popustíme uzdu fantazii a v duchu nejlepších sci-fi si zkusíme přestavit, co by mohlo jednou být, uvidíme krajinu bez slunečních polí a střechy bez černých tabulí. A přitom spoustu energie získané ze slunce. Jednou určitě budou existovat střešní tašky, které samy o sobě budou malými solárními panely. Cestu k tomu hledá ve své práci i Marie Netrvalová, postdoktorandka na Západočeské univerzitě.
„Mým úkolem je studovat optické vlastnosti jednotlivých vrstev fotovoltaických článků. Chceme, aby články měly vyšší účinnost a lepší využití. Abychom dostali solární panely z polí,“ říká stručně o své práci ve výzkumném centru Nových technologií. Zapojení fotovoltaiky do architektury budov, aby sloužila, nikoli hyzdila, se v dnešní době začíná rozvíjet. Mladá vědecká pracovnice má tedy před sebou spoustu práce.
„Je třeba, aby materiálová náročnost byla co nejnižší a zároveň životnost a účinnost byly co nejvyšší. Klíčovým prvkem fotovoltaických článků je křemík, což je úžasný prvek. Na světě je ho vůbec nejvíc. Hned po kyslíku. Je všude kolem nás. Doslova stačí natáhnout ruku a dotknete se ho. Pro solární panely ale musí být velmi čistý. Proto odpůrci fotovoltaiky argumentují tím, že jeho získávání je tak energeticky náročné, že pro výrobu jednoho panelu spotřebujete víc energie, než kolik jí nakonec vyrobí,“ vysvětluje a dodává, že křemík zůstává ve středu zájmu i nadále. Stále totiž nebyly odhaleny všechny možnosti, které nabízí. Skoro zázračný prvek.
Křemík je polokov a kdybychom jej měli charakterizovat pomocí lidských vlastností, nejspíš bychom řekli, že je velmi kamarádský. Velmi rád se totiž váže s dalšími prvky. V přírodě se proto vyskytuje prakticky jedině ve sloučeninách. Ženská polovina lidstva ho pak obdivuje především jako křišťál, ametyst, citrín, jaspis a další polodrahokamy. Pro Marii Netrvalovou, ačkoli je žena, je ale skoro diamantem.
Na téma nových možností ve fotvoltaice psala už před osmi lety diplomovou práci na plzeňské strojní fakultě. Současně s tím přišla nabídka zůstat v centru Nových technologií. „Tohle centrum má veliký potenciál a dává spoustu příležitostí. Proto jsem nehledala uplatnění někde v zahraničí a zůstala doma,“ pokyvuje hlavou.
O prestiži plzeňského centra svědčí i bohaté styky s jinými pracovišti v Evropě, kde se řeší podobné problémy. „Spolupracujeme s Bratislavou, kde se ale orientují spíše na senzory. Dalším naším výborným partnerem je univerzita v holandském Delftu. Tam jsou o kus dál a jsou našimi vzory,“ připouští Marie Netrvalová.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář