„Podstatou naší práce je propojení archeozoologických dat s novými přístupy, jako je analýza stabilních izotopů,“ vysvětluje Lenka Kovačiková svoji práci v rámci projektu NEXLIZ na filozofické fakultě Západočeské univerzity. Obyčejný smrtelník z toho však pochopí nanejvýš to, že jde o něco hodně starého. Přeloženo do češtiny: Lenka Kovačiková je archeozoolog, kterého zajímají kostry zvířat. Ovšem nikoli dinosaurů či mamutů, ale kostry především z období raného středověku. „Dokážeme říct, jaká zvířata tehdy lidé lovili, jaká chovali, jaká jedli. A tyto poznatky se snažíme propojit s onou izotopovou analýzou. To znamená, že ze zvířecích zubů a kostí dokážeme díky izotopům dusíku, kyslíku a uhlíku vyčíst, v jaké části roku se rodila mláďata, kdy lidé zvířata lovili, zda je skutečně zabíjeli na zimu a maso pak uchovávali a podobně,“ objasňuje mladá vědkyně už řečí srozumitelnou i laikům. Ne snad, že by dokázala na základě svého výzkumu říct přesné datum zabijačky v roce 1312, ale s přesností plus minus měsíc ji odhadnout dokáže.
„Lenku jsem vzal do svého týmu proto, že můžeme z archeologie, která se leckdy interpretacemi pohybuje až na hraně mýtů a legend, exaktním způsobem vytěžit skutečnou realitu,“ poznamenává její mentor Jaroslav Brůžek. „Protože když na starém sídlišti najdete nějakou kost, neznamená to, že právě tohle zvíře skutečně snědli. My potřebujeme o způsobu jejich života vědět mnohem víc. Archeologie nám poskytuje důležité kvalitativní informace. Kvantitu doplňujeme my,“ vysvětluje.
Jejich zajímavá práce leckteré zažité představy a informace vyvrací, posouvá nebo staví do nového světla. „Například archeologické prameny uvádějí, že proso bylo pro naše předky takříkajíc luxusní potravina. Analýzy lidských kostí pomocí izotopů ale ukázaly, že proso bylo v jídelníčku zastoupeno poměrně často,“ uvádí Jaroslav Brůžek konkrétní příklad.
Ze starých kostí lze díky izotopové metodě vyčíst třeba i to, zda člověk konzumoval maso nebo byl vegetarián. Prozradí ho stopy dusíku. „Zatím ale nepoznáme, z jakého konkrétního masa pochází. K tomu už potřebujeme vědět, zda se v jeho okolí našly kosti hovězího či skopového dobytka nebo třeba zvěřiny,“ říká Lenka Kovačiková.
„Dříve jsme my, antropologové, byli odkázáni jen na data jako, zda lidé byli dobře rostlí a zda měli obroušené zuby. Z ničeho jiného jsme jejich jídelníček popisovat nedokázali. Dnes je výzkum komplexnější,“ pochvaluje si Jaroslav Brůžek.
Díky tomu může například Lenka Kovačiková hledat odpověď na otázku, zda už před pěti a půl tisíci lety naši předkové pili mléko nebo ho jinak využívali ve své kuchyni. „Ví se, že se domestikovaná zvířata, skot, prasata i ovce, zabíjela pro maso. O jejich sekundárním využití se toho ale dosud mnoho nevědělo,“ vysvětluje. A dodává, že ze zubů nalezených zvířat dokáže odečíst, jak staré poražené kusy byly. Byla to mláďata? Jaký byl podíl dospělců, kteří mohli dávat mléko? „Ukazuje se, že počátky mlékařství spadají až do dob neolitu, tedy oněch pět a půl tisíce let zpátky,“ uzavírá vyprávění o jedné své již ukončené práci. A hned se rozpovídá o tom, na čem pracuje nyní. „Zabýváme se raně středověkým nalezištěm v Mikulčicích a vybíráme vhodný materiál pro izotopovou analýzu. Pro mne je třeba zajímavá otázka, jestli ono zmiňované proso nesloužilo také jako krmivo pro zvířata,“ říká a její mentor její domněnku podporuje faktem, že v dobách raného středověku bylo v Čechách prokazatelně teplejší klima, takže jižním plodinám, jako je právě proso, se tu dařilo velmi dobře.
Izotopová analýza kostí je vlastně taková stopovačka. Lenka Kovačiková kráčí po historických stopách vzešlých z teorií a hypotéz a některé potvrzuje, jiné vyvrací. Pořád to má ale svým způsobem jednodušší, než to budou mít za pár století její nástupci. Pracuje totiž s ostatky lidí a zvířat, kteří žili prakticky stále na jednom místě a nekonzumovali nic takzvaně z dovozu. „Naše dnešní společnost je už příliš globalizovaná. Potraviny putují křížem krážem přes celou planetu a informace o místě svého původu, které v sobě nesou, pak ukládají do nás. Stejně tak cestujeme i my a necháváme na sebe působit cizí kraje, jejich jídlo nebo třeba geologické podloží. Budoucí osteoarcheologové to budou mít pěkně těžké. Jak poznají, odkud kdo z nás doopravdy byl?“ krčí rameny na závěr.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který je spolufinancován EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Leave a Reply