Matematička Martina Mockovčiaková přišla do Plzně z Košic. Mluví slovensky a všechny své záležitosti na Západočeské univerzitě, kde pracuje, vyřizuje prostřednictvím oddělení zahraničních vztahů. Přestože je mladá a jednotné Československo je pro ni spíše látkou z dějepisu, přijde jí její statut cizinky v Česku zvláštní. „Ano, jsem cizinka, ale necítím se cize,“ směje se.
Do Plzně ji přivedla postdoktorandská práce v rámci projektu NEXLIZ. Konkrétně jde o takzvané grafové barvení. „Představte si vysílače mobilních operátorů v krajině. Pokud na sebe vidí, musejí vysílat na různých frekvencích, aby se nerušily. Vysílače, které nejsou v přímém dohledu, mohou pracovat na frekvencích stejných. A mým úkolem je zjišťovat nejmenší nutný počet frekvencí pro danou síť,“ objasňuje svoji práci. Je zřejmé, že tohle se nejlíp zjistí tak, že si to prostě namalujete. Žádné složité rovnice, žádné derivace, integrály, odmocniny a komplexní čísla. Martina Mockovčiaková pracuje v týmu profesora Zdeňka Ryjáčka, který dokonce se smíchem tvrdí, že žádný správný matematik neumí počítat. Jedině tohle je prý ta pravá a čistá matematika.
„Diskrétní matematiku jsem objevila během studia na vysoké škole. Měla jsem nějaké semináře a kursy a zaujalo mě to, takže jsem se přihlásila na další lekce, kde jsem se postupně dostala k teorii grafů. Studovala jsem matematiku a chemii a můj profesor, který nás měl na volitelný předmět diskrétní matematika, přišel s nápadem na téma, které právě matematiku a chemii propojovalo. Hledal někoho, kdo studuje matematiku a chemii, a proto oslovil mne,“ vzpomíná sympatická dlouhovláska na své první kroky po cestě diskrétní matematiky a teorie grafů. Ačkoli měla matematiku ráda už jako malá, nebyl tenhle směr jejího života úplně jasný vždycky. „Rozhodovala jsem se mezi matematikou a uměleckou školou, malováním. Nejdřív vyhrálo gymnázium, podruhé studium matematiky. A teď mám malování a matematiku dohromady,“ směje se.
Martina Mockovčiaková je v Plzni zatím krátce, ale je nadšená a spokojená. „Toužila jsem jít do Čech, protože můj starší bratr sem také odešel. Budu-li mít možnost, ráda tu zůstanu. Pravda, rodiče jsou smutní, že jsme oba odešli, ale jezdí za námi,“ říká na konec.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Leave a Reply